VENEZUELANALYSIS.COM,  6. července 2012

Pearson(ová) Tamara

 

Plánování podrobností přechodu a revoluce směrem k socialismu a spravedlivější společnosti od komunitní a zaměstnanecké organizace k vědomému budování, k boji se státní i soudní korupcí a byrokracií, k zemědělství, hornictví, naftařství, infrastruktuře a vztahům s jinými zeměmi není žádný malý úkol. Je pravda, že psát tento rozbor bylo těžké. Vyžadovalo to určitou úroveň omezení, přimět se být výběrová a zvýraznit jen nejvýznamnější body Chávezem navrženého 39 stránkového plánu Bolívarovské revoluce na roky 2013 až 2019. Všechny cíle a strategické úkoly i dílčí úkoly se zdají zajímavé a myslím, že to samo o sobě odráží něco obdivuhodného. Pro milióny nás, kteří jsme silně vtaženi do této revoluce, máme současně obavy o to, jaké budou cíle zemědělství, zajímají nás metody změn zcela prohnilého soudního systému, pozorujeme bedlivě, jaké budou procesy distribuce potravin – dokonce i když se nás to osobně bezprostředně netýká. Čteme plán (podle agentury AVN už bylo distribuováno 1 milión výtisků) a představujeme si, jak mnoho musí být uděláno, cítíme, jako by to byla i naše odpovědnost, ne jenom státu (nebo Cháveze). Je to náš projekt.

 

Tento plán, podobně jako jeho předchůdce První socialistický plán 2007 – 2013, bude brán velmi vážně jako vodítko nebo vztažný bod k tomu, kam bychom chtěli směřovat a co je třeba udělat. Bude se o něm mluvit na schůzích, bude trvale umístěn na úředních deskách, bude prohlížen i v noci. A přirozeně, bude diskutován. Různé úseky, rady, organizace a hnutí budou během příštích 6 měsíců probírat tento plán a posílat návrhy a dotazy, jak už učinil Velký vlastenecký pól – ženská rada. Pokud Chávez vyhraje prezidentské volby, měla by konečná verze plánu projít Národním shromážděním v lednu příštího roku.

Samozřejmě, opoziční prezidentský kandidát Henrique Capriles předkládá také plán, což se v období registrace pro prezidentské volby očekává, a já ho také krátce představím na konci článku. Avšak porovnání obou plánů je jako porovnávat město složené z lega se skutečným městem, nebo „romantické“ novely nakladatelství Mills & Boon s Eduardem Galeanem (uruguayský spisovatel), nebo tygra složeného z papíru (origami) se skutečným zvířetem… Caprilesův „plán“ je ve skutečnosti nabubřelá sbírka reklamních sloganů. Dokonce i člověk nehovořící španělsky při letmém pohledu na oba plány (Chávezův je dispozici na http://www.chavez.org.ve/Programa-Patria-2013-2019.pdf a Caprilesův na http://hayuncamino.com/descargas/programa-de-gobierno) může vidět, kdo má vážný záměr zvítězit v říjnových prezidentských volbách a kdo má tupě najatý tým na public relations, aby dal dohromady pár obvyklých volebních hesel jako „pokrok“, „jakost“ a „budoucnost“ užívaných v jakékoli zemi těmi duchem nepřítomnými politiky, kteří tvrdí, že chtějí pečovat o své voliče, do dost dětsky vypadající power-pointové prezentace.

Chávezův plán, dvakrát delší podle počtu stran a asi čtyřicetkrát obsažnější, je daleko promyšlenější, má strukturu a sloh. Začíná úvodem a kapitolou o dějinných souvislostech, které ho rámují, zatímco Caprilesův nemá vůbec žádný úvod a jednoduše vypouští množství živých otázek, kupříkladu vztah Venezuely k jiným zemím, k Latinské Americe a Spojeným státům. Vůbec také nezmiňuje kulturu, zemědělství, životní prostředí, práva domorodců, rasizmus, pohlavní různorodost, a dokonce ve skutečnosti, což je k smíchu, i většinu hospodářských aspektů.

 

Druhý socialistický plán 2013 -2019 Hugo Cháveze

            Chávezův návrh je pokračováním programu, který je teď v běhu, Národního projektu Simon Bolívar 2007 – 2013. Kde současný plán definuje základní pojetí a všeobecné směřování a soustřeďuje se na etiku a morálku, snaží se nový návrh prohloubit a rozpracovat taková pojetí a vyvést je mimo ideologii a experimentování a zajistit pevné dennodenní a konkrétní zavádění všemi cestami, a to po celé zemi. V některých případech to nový plán dělá posílením současných iniciativ, např. pokud jde o bydlení nebo zdravotní péči, v jiných případech je zaměřen tak, aby něčeho bylo mnohem „víc“ – např. místních rad a komun nebo budování více státních továren (podniků). Ale obsahuje i některé základní změny kvality, jako úplné vyloučení latifundistů (velkých držitelů půdy) a demokratizaci nebo zaměstnaneckou či státní účast, pokud jde o všechny základní potřeby nebo klíčové zdroje týkající se výrobních prostředků.

            Je to vznešený, uskutečnitelný a přece ctižádostivý návrh. Nemyslím, že se Chávez snaží dávat nějaké falešné nebo prázdné sliby. Mluví také svobodně o socialismu, imperialismu a kapitalismu – v této oblasti je Caprilesův plán nepoctivý a není vztažen k žádnému typu hospodářského systému nebo ideologii. Chávezovu plánu lze věřit, je důvěryhodný, aspoň tam, kde je založen na projektech, iniciativách a ideách, ne-li v celém rozsahu.

            Není pochyb, že návrh myslí vážně vykořenění starých kapitalistických institucí, včetně trhu, a jejich nahrazení kontrolou a organizací zdola a „alternativními“ výrobními a rozdělovacími metodami. Plán také poskytuje množství podrobností týkajících se rozvoje naftařského průmyslu, jak ve smyslu infrastruktury, tak politicky (vytváří větší účastenství a demokracii) a odráží (bohužel) živý zájem vlády na hornictví. Pociťuji ale podcenění některých prvků (takových jako ženy nebo práva LGBIT (lesbiček, gayů, bisexuálů a transsexuálů, pozn. V. E.)), ačkoli skutečnost, že takové otázky jsou zmíněny (v prvním plánu vůbec nebyly), je zajímavým odrazem růstu jejich hnutí. Dále tento plán, na rozdíl od současně plněného, má sekci o ochraně přírody. Tato nová témata jsou dokladem pomalého a postupného prohlubování vlastního uvědomování lidí, když se základní otázky jako zdraví a vzdělávání staly druhou přirozenou skutečností a (aktivní) lidé a vláda se začínají dívat na další ideologicky obtížnější otázky (nebo méně naléhavé z hlediska chudých), takové jako pohlaví, sexualita, institucionalizace, užití půdy, výzvy vůči tradiční kultuře, zvykům a postojům a životnímu prostředí.

Tento plán se velmi silně soustřeďuje také na nezávislost – to ovšem není nový záměr pro revoluci, která se nazývá bolívarovská, ale tak důrazné soustředění je nové. Nezávislost rámcuje úvod a rozumí se tím víc než politická představa. Jde spíš o něco, co proniká většinu stránek této revoluce, takových jako nezávislá výroba potravin, nezávislost na investicích, školení nebo technologiích z USA nebo jiných imperialistických zemí tak, aby Venezuela mohla sama vyrábět, budovat a poskytovat služby víc a víc a svým vlastním způsobem, čistě ve prospěch svého lidu.

Plán se také nakonec pokouší reagovat na nejvážnější problémy revoluce, necítím, že tomu ještě něco chybí. Nevěřím, že největší nepřátelé revoluce – selhávání soudního systému, korupce, byrokracie, netečnost a konzumní duch – by mohli být poraženi především rostoucím počtem pracovních seminářů (workshopů) a určitou restrukturalizací, jak to je uvedeno v plánu.

V úvodu se píše: „Jde o přechod k socialismu a radikalizaci demokracie, účasti a podporovatelů“. „Takový přechod závisí na návratu moci lidem“. Chávez tady uznává, že „sociálně ekonomická formace, která teď převládá ve Venezuele, je kapitalistického a rentiérského charakteru“ a že socialismus se teprve začíná „usazovat se svou vlastní dynamikou“. Následujících šest let se tudíž musí soustředit na prohlubování vlastní cesty „krok za krokem“. Moc lidu musí být také schopná vytvořit novou společnost a Chávez se odvolává na potřebu „celkově rozdrtit buržoasní stát, který jsme zdědili a který se stále reprodukuje svými starými a škodlivými praktikami a pokračuje ve vynalézání nových forem politického řízení“.

„Je to program, který jde za bod možného obratu“, píše Chávez. V té souvislosti pak nemůže být podceněn význam voleb 7. října.

Plán je rozčleněn do 5 hlavních částí nebo cílů, které jsem dále shrnula a stručně charakterizovala.

1. 1.Upevnit národní nezávislost

Aby se dosáhlo plné národní nezávislosti, zdůrazňuje plán potřebu svrchovanosti, pokud jde o národní příjem země zajištěný většinou pomocí naftového průmyslu. Tento příjem bude řízen nepřímo lidmi pomocí projektů – a to není nic zvlášť nového. Plán také klade velký důraz na uvolnění potenciálu zemědělské výroby země, což je bohužel kromě povzbuzování malých a alternativních způsobů podnikání a méně významných odvětví jako turistika jediná uvedená základní cesta, která má snížit závislost hospodářství na naftě.

1. 2.Vybudovat bolívarovský socialismus 21. století

V této části vidíme velmi reálný záměr přenést moc k lidem a vzdálit ji od institucí a velkopodnikání – pravděpodobně nejpřirozenější protilátka na problém byrokracie. Jak jsme si však již vyzkoušeli, proti takovému přenosu moci bude i odpor – primátorů, kteří ztratí svou moc, úředníků ve veřejné správě, kteří ještě často nepochopili, co znamená sloužit lidu a co je lidová moc a ovšem od každého, kdo teď politickou nebo hospodářskou moc má. Plán neříká, jak čelit takovému odporu mimo, jak už jsem se zmínila, uvědomovacích programů pracovních seminářů. Strategie pro vybudování širšího vedení, silné vrstvy kádrů, nejsou bohužel obsaženy, ale plán na upevnění systému komunikace mezi místními (základními) organizacemi tak, aby přesahovaly místní akce, je velmi potřebnou a zajímavou iniciativou.

V některých ohledech sklouzává tato část plánu k reformismu, když nechce vidět problémy starých struktur a věří, že zavedení některých hodnot bude k jejich zlepšení stačit. Například pokud jde o vzdělávání, zmiňuje se plán o dostupnosti, výstavbě nových škol, zavedení nebo zlepšení obsahu některých předmětů (curriculum) – takových jako dějiny národa Venezuely, včetně domorodců, a posílení výzkumu ve vzdělávacím procesu, ale žádné strukturální nebo metodologické změny. Vzdělávací systém se ve Venezuele během posledních 12 let změnil jen nepatrně. Dosažení gramotnosti a dostupnosti pro nejchudší vrstvy je zajímavé, ale vyučovací metody zůstávají tradičně autoritářské, soutěživé. Zatímco některé školy byly víc vtaženy do života v místech působení, mnohé zůstávají jen producentem poslušných dělníků a zdrojem příjmu pro učitele. Jsou potřeba radikálnější změny, než jaké jsou navrhovány.

Podobné strukturální změny nebo vyloučení starých a poskytování zcela nových práv je rovněž potřeba v nemocnicích, vůči policii a armádě – což se děje v omezeném rozsahu cestou zdravotních misí a nové národní policie. Stejně tak mluví plán o „hluboké a konečné revoluci“ ve směšně neúčinném, korupčním soudním systému zaměřeném proti chudým, ale návrhy obsahují budování více infrastruktury, více soudů a pracovních seminářů pro soudce. Při nedostatku právníků, z nichž mnozí byli v posledních 20 letech korupční a sobečtí, se to bohužel těžko změní.

Je konečně dobré vyzvednout zajímavý a docela velký důraz na sport, rekreaci a výživu, přičemž rekreace (organizace volného času) je pokládána za klíč pro předcházení „kultuře excesů a ničení, které s sebou nese kapitalismus“, místní sport má význam jak pro způsob překonávání odcizení, tak zároveň upevňování zdraví pro převažující část populace.

1. 3.Učinit Venezuelu sociální, hospodářskou a politickou mocnostíLatinské Americe a Karibiku

Tady vidíme ohromný důraz na industrializaci, získávání průmyslové a technologické nezávislosti a na produktivitu. Zůstávají samozřejmě některé významné rozpory. Cíl zdvojnásobit produkci nafty má smysl kvůli potřebě prostředků na sociální a místní programy, ale je v rozporu s cílem být méně závislí na naftě. Záměr zvyšovat výrobu (umělých) hnojiv je v rozporu s cílem přejít k alternativnímu, přírodě přátelskému zemědělství. Podobně cíl zvýšit výrobu automobilů je v konfliktu se záměrem snížit závislost na automobilech.

Hlubší změna armády je potřebnější než jen výcvik a zvýšení zdrojů. Možná jedna z nejvýznamnějších změn, která už proběhla, spočívá v tom, že armáda je dnes často víc ve službách lidu, místo dřívějšího útlaku. Zástupci armády v místech přicházejí na schůze místních rad a pomáhají nám s čímkoli, o co je požádáme. Je překvapující, že posilování takových vztahů není v plánu zmíněno.

1. 4.Přispětrozvoji nové geopolitické internacionály pro „multipolární“ svět jako záruky světového míru

S ohledem na současný převrat v Paraguaji a pokračující agresi pravého křídla ve všech formách – hospodářské, mediální, politické – v obou částech Ameriky a pokračující úsilí Venezuely hrát vedoucí roli při sjednocování Ameriky bez imperialistického vlivu a moci je tato část plánu jasně velmi důležitá. Je podnětné vidět, že Chávez nemá záměr tady ustoupit.

Část je však méně konkrétní než jiné části, protože splnění zde stanovených cílů závisí na mnoha zemích a podrobnosti tudíž nemůže stanovit sama Venezuela.

1. 5.Zachovat život na planetě a ochránit lidský druh

Plán správně identifikuje životní prostředí jako globální problém a klade velkou odpovědnost na země „prvního světa“. Jde o otázku, ke které se většina vlád chová ustrašeně a nezainteresovaně omezujíc se na několik málo symbolických a krátkodobých opatření, pokud vůbec na nějaká.

Zatímco však příspěvek Venezuely ke globálním problémům životního prostředí může být relativně malý, má stále význam, že země zlepšuje situaci na svém vlastním dvorku, ač je to v této části sotva zmíněno. Je to oblast, kde pozornost budící pracovní semináře (workshopy) mohou být velmi přínosné, protože ve Venezuele je povědomí o životním prostředí velmi nízké. Odstranění nebo snížení naftových podpor (nejméně pro soukromá vozidla), přijetí opatření pro náhradu současné nadvlády umělohmotných obalů, pokuty společnostem, které zamořují prostředí nebo způsobují jiné kriminální činy vůči životnímu prostředí, výstavba závodů na recyklaci, prohlášení býčích zápasů za nedovolené i jiná opatření by mohla být, ale nejsou zahrnuta do této části.

 

Henrique Capriles Radonski – vládní program

Při čtení Caprilesova „plánu“ jsem se skutečně mnohokrát hlasitě smála. Je to opravdu neslaný nemastný slepenec klišé, opakovaných frází a prázdných jemnůstek opakovaných třemi různými způsoby velkými písmeny, aby byl zaplněn prostor – je těžké brát to vážně.

Plán se jako reklama snaží oslovit nejnižší společný základ, když říká tak málo, jak jen je možné, což znamená, že takřka vůbec neobsahuje konkrétní návrhy. Caprilesův slogan pro kampaň není dost jasný, aby říkal, co se chce, kam se má dojít a jak toho dosáhnout, a jeho plán je to samé.

Pokud jde o obsah, odráží rozpory mezi snahou sebrat Chávezovi úroveň podpory jeho napodobováním, předstíráním péče o chudou většinu a podporováním mnoha současných vládních iniciativ a současně snahou představit Caprilese jako alternativu k Chávezovi. Je to směsice pár bolívarovských revolučních slov jako „integrální“ nebo „začlenění“, s „podporou soukromých společností“ připojených na konec řady sdělení. Jejich obsah odhaluje dilema buržoasních politiků vždy kolísat mezi skutečně zamýšleným zastoupením bohaté buržoasní třídy a současně se ucházet o zastupování „všech“ v zemi, aby se získaly hlasy. Nejsou vůbec žádné odvolávky – jakoby to bylo politicky nezvyklé – na původce chudoby a vyloučení, plán spíš podporuje „podnikání“ jako něco, co je dostupné každému.

Plán tudíž je v podstatě 18-ti stránková napodobenina. Měla by být brána asi tak vážně jako Monsanto (Monsanto Company je nadnárodní americká společnost podnikající v agrárním sektoru, agrochemickém průmyslu a oblasti biotechnologií, farmaceutik…, pozn. V. E.) začínající na své domovské stránce „Kdyby bylo nějaké slovo, které by vysvětlovalo, co je Monsanto zač, muselo by to být farmář. Je naším cílem pomoci jim uspokojit potřeby rostoucího počtu obyvatel…“ nebo slova vlády USA „nenechat žádné dítě mimo“ politiku vzdělávání, která zvoní jako zvony, když se podíváte na slogan na Carilesově čelní obálce: „nikoho nenechat mimo“.

Stojí nicméně za to rychle projít obsah plánu, abychom poznali, z jakého úhlu bere opozice svou kampaň za vítězství v nadcházejících prezidentských volbách.

Plán obsahuje 9 témat: mateřská péče o děti, bydlení a s ním související prostředí, výcvik a rozvoj, zaměstnání a podnikání, zdraví a sociální bezpečnost, občanství, klid, spravedlnost a sociální ochrana.

Pro mateřskou péči jsou základní dva směry v podstatě různě říkající totéž: „Zajistit optimální podmínky pro rozvoj první fáze života…“ a „přístup k vysoké jakosti mateřské péče o dítě“. Cíle obsahují: snížení míry úmrtnosti, zvýšení jakosti zajištění mateřské péče během těhotenství, včasnější zjišťování postižení, zajištění, aby celá populace měla přístup k vyrovnané stravě, uznání vazby spojené s kojením, zajistit, aby všechny těhotné ženy měly přístup k asistenční síti a přiměřené rodinné a sociální prostředí. Podobně jako ve zbytku plánu není ani zde uvedeno, jak by takových věcí mohlo nebo mělo být dosaženo, aniž by byly zvýšeny fondy určené do této oblasti, mimo „dohod se soukromým sektorem a vzdělávacími institucemi“.

Část týkající se bydlení je dobře předvídatelná s cílem zlepšit přístup k bydlení, zlepšit veřejnou dopravu a posílit rizikové řízení. Část o výcviku se vztahuje na věci jako „začlenění“ a „solidarita“ se slovem „jakost“ znova a znova opakovaným, ale samozřejmě nedefinovaným. Podobně pro zdravotnictví Capriles hypoteticky plánuje „zlepšení“ veřejných nemocnic, ale neříká, co udělá s programem Bario Adentro (známým také jako "Mise uvnitř čtvrtí", jde o Bolívaroský národní sociální program zavedený současnou vládou Cháveze poskytující veřejně hrazenou zdravotní péči, včetně zubní, a sportovní vyžití pro chudé a marginalizované komunity; výstavby tisíců dvoupodlažních lékařských klinik a ordinací s odborným zdravotnickým personálem, snaha o zdravotnickou péči od kolébky po smrt, pozn. V. E.).

A znovu: v oblasti „klidu“, respektive kriminality, mluví o důrazu na předcházení a rozhodném řešení, aniž by specifikoval, o čem takové řešení může být, ačkoli pokud jde o předcházení, mluví o obnově veřejného prostoru a „sociálních programech“ na ochranu před násilím v rodinách a před násilím vůči druhému pohlaví, proti těhotenství nezletilých a užívání drog.

V oblasti hospodářství argumentuje Capriles, že „důvěra“ je „základní nástroj konsolidace tvořivého hospodářství pro bohatství a sociální rovnost“. Podporuje silný veřejný i silný soukromý sektor, přičemž veřejný sektor „podporuje a podněcuje soukromé iniciativy“, „ okamžité ukončení vyvlastňování a vyjednávání s těmi, kdo byli postiženi“ a končí tuto část uvedením cíle přejít „od modelu rozdělování bohatství k vytváření bohatství“ – pravděpodobně myslí přechod od hospodářství založeného na rozdílení příjmů z nafty do odvětví a oblastí, kde to je potřeba, k hospodářství založenému na množství velkých, středních a malých podniků.

Bezobsažná strategie Caprilesova plánu bude pracovat jen pro menšinu venezuelského obyvatelstva. Snad třetina až polovina venezuelské veřejnosti, ač asi nedosahuje hloubky marxistického materialistického pochopení věcí, dosáhla úrovně politické diskuse, založené na dostatečných rozborech, kde nestačí jen slogany. Pro menšinu to ale je dost dobré, s mnoha lidmi stojícími si za přesvědčením, že pouhý fakt, že jeden prezident je už 13 let, znamená potřebu „změny“. Mnozí přitom neříkají, jakou změnu si představují.

Co Capriles plánuje dělat, je poskytnout záludný typ dokumentačně zajišťující venezuelským soukromým a opozičním sdělovacím prostředkům schopnost zveřejňovat titulky typu: „Capriles dramaticky zvýší počet vysokých a základních škol, Capriles poskytne jakostní bydlení a Caprilesův program zahrnuje lidový blahobyt (v originále uvedeny odvolávky na články na internetu, pozn. V. E.).

Tyto sdělovací prostředky současně šíří zkrucování Chávezova plánu a uvádějí věci, které v něm prostě nejsou, když například tvrdí, že „uvažuje rozmístit milici po celé zemi, což zásadně zmilitarizuje členstvo PSUV a poskytne jim zbraně, aby tak uvedl občany do strachu“ (opět citace webové adresy, kde to je uvedeno, pozn. V. E.). Snaží se ukázat, že projednávání Druhého socialistického plánu 2013 – 2019 má jiný cíl; bez ohledu na účast zdola na její konečné verzi taková debata pravděpodobně pomůže růstu povědomí o jeho obsahu a pomůže Chávezovi zajistit si vítězství v říjnu.

Překlad V. E.

*  *  *